Daň z nemovitých věcí 2024: Na co se připravit a jak ušetřit

Co je daň z nemovitých věcí

Daň z nemovitých věcí představuje pravidelnou každoroční platbu, kterou musí odvádět všichni vlastníci nemovitostí v České republice. Jedná se o majetkovou daň, která se vztahuje na pozemky, stavby a jednotky (byty či nebytové prostory). Tato daň je specifická tím, že se platí dopředu na aktuální zdaňovací období, které začíná 1. ledna každého roku.

Vlastnictví nemovitosti s sebou nese povinnost platit tuto daň bez ohledu na to, zda vlastník nemovitost aktivně využívá nebo z ní má nějaký příjem. Rozhodující je stav zapsaný v katastru nemovitostí k 1. lednu daného roku. Pokud tedy někdo prodá nemovitost v průběhu roku, daňová povinnost zůstává původnímu vlastníkovi, který byl zapsán v katastru k tomuto datu.

Výše daně z nemovitých věcí se vypočítává podle několika faktorů. U pozemků se zohledňuje jejich výměra, způsob využití a lokalita, kde se nacházejí. U staveb a jednotek je základem daně zastavěná plocha v případě staveb nebo upravená podlahová plocha u jednotek. Významnou roli hraje také koeficient podle velikosti obce, který může daň výrazně ovlivnit. Obce mají navíc pravomoc tento koeficient upravovat obecně závaznou vyhláškou, čímž mohou daň buď zvýšit, nebo snížit.

Specifickým aspektem daně z nemovitých věcí je její výnos, který plyne výhradně do rozpočtu obce, na jejímž území se nemovitost nachází. Tím se liší od většiny ostatních daní, jejichž výnos se rozděluje mezi různé úrovně veřejných rozpočtů. Pro obce představuje stabilní a předvídatelný příjem, který mohou využít pro rozvoj infrastruktury a služeb pro své obyvatele.

Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí se podává pouze jednou, a to v případě nabytí nemovitosti nebo při změně okolností rozhodných pro stanovení daně. V následujících letech již není nutné podávat nové přiznání, pokud nedošlo k žádným změnám. Finanční úřad vyměří daň podle poslední známé daňové povinnosti a zašle složenku k úhradě. Daň je splatná ve dvou stejných splátkách, přičemž první splátka je do 31. května a druhá do 30. listopadu daného roku. Pokud celková výše daně nepřesáhne 5 000 Kč, je splatná jednorázově do 31. května.

Pro vlastníky nemovitostí je důležité vědět, že existují určité případy osvobození od této daně. Například se to týká nemovitostí ve vlastnictví státu, krajů či obcí, církevních staveb, škol, muzeí, galerií či některých zemědělských pozemků. Osvobození však není automatické a ve většině případů je nutné ho nárokovat v daňovém přiznání.

Kdo musí platit daň z nemovitostí

Daň z nemovitých věcí je povinností každého vlastníka nemovitosti na území České republiky. Poplatníkem daně z nemovitých věcí je primárně vlastník pozemku či stavby, který je zapsán v katastru nemovitostí. V případě státního majetku je poplatníkem organizační složka státu nebo státní organizace, která má právo s majetkem hospodařit. U pronajatých pozemků je poplatníkem nájemce, pokud jsou evidovány v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem.

V některých specifických případech může být poplatníkem také svěřenský fond, podílový fond nebo fond obhospodařovaný penzijní společností. Pokud nemovitost vlastní více osob, jsou tyto osoby povinny platit daň společně a nerozdílně. Každý ze spoluvlastníků je povinen uhradit daň podle velikosti svého podílu na nemovitosti.

Zajímavou situací je případ, kdy vlastník nemovitosti není znám. V takovém případě je poplatníkem daně skutečný uživatel nemovitosti. Toto pravidlo se uplatňuje především u staveb a jednotek, které jsou pronajímány. U pozemků může být poplatníkem také pachtýř, pokud je pozemek propachtován.

Povinnost platit daň vzniká na základě vlastnických nebo jiných práv k nemovitosti k 1. lednu příslušného zdaňovacího období. Změny, které nastanou v průběhu roku, se projeví až v následujícím zdaňovacím období. To znamená, že pokud někdo koupí nemovitost například v březnu, daňová povinnost pro daný rok zůstává původnímu vlastníkovi.

V případě novostaveb vzniká daňová povinnost od následujícího roku po roce, kdy byla stavba dokončena a začala být užívána. U nabytí nemovitosti v dražbě je poplatníkem vydražitel, a to od následujícího měsíce po nabytí právní moci rozhodnutí o příklepu. Podobně je tomu i u nemovitostí nabytých ve veřejné dražbě nebo při exekuci.

Specifickou kategorií jsou právnické osoby, které musí platit daň z nemovitých věcí ze všech nemovitostí, které vlastní nebo mají právo je užívat. To zahrnuje i nemovitosti, které jsou součástí jejich obchodního majetku. U církevních restitucí je poplatníkem daně osoba, která nemovitost skutečně užívá.

Je důležité si uvědomit, že povinnost platit daň z nemovitých věcí se vztahuje i na nemovitosti, které nejsou aktivně využívány nebo jsou ve špatném technickém stavu. Výjimku tvoří pouze nemovitosti, které jsou od daně osvobozeny ze zákona, jako například nemovitosti ve vlastnictví státu, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti, nebo pozemky určené pro veřejnou dopravu.

Při převodu nemovitosti je vhodné si smluvně upravit, kdo uhradí daň z nemovitých věcí za rok, ve kterém k převodu došlo, protože ze zákona tato povinnost zůstává původnímu vlastníkovi, i když nemovitost již nevlastní. V praxi se často setkáváme s tím, že si kupující a prodávající tuto částku vzájemně vypořádají v rámci kupní ceny.

Předmět daně z nemovitých věcí

Předmětem daně z nemovitých věcí jsou pozemky, stavby a jednotky nacházející se na území České republiky. Daň z nemovitých věcí se skládá ze dvou hlavních částí - daně z pozemků a daně ze staveb a jednotek. U pozemků jsou předmětem daně především pozemky evidované v katastru nemovitostí, přičemž jejich zdanění se řídí podle způsobu využití. Mezi zdaňované pozemky patří zejména zemědělská půda, jako jsou orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty. Dále jsou předmětem daně také hospodářské lesy, rybníky sloužící k intenzivnímu chovu ryb, zastavěné plochy a nádvoří, stavební pozemky a ostatní plochy.

Některé pozemky jsou však ze zdanění vyňaty. Jedná se například o pozemky zastavěné zdanitelnými stavbami v rozsahu půdorysu těchto staveb, lesní pozemky, na kterých se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení, pozemky určené pro obranu České republiky či pozemky, které jsou součástí jednotky. Významnou výjimku tvoří také pozemky ve vlastnictví státu, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány.

U staveb a jednotek jsou předmětem daně zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, které se nacházejí na území České republiky. Mezi zdanitelné stavby patří budovy, kterými se rozumí nadzemní stavby spojené se zemí pevným základem, které jsou prostorově soustředěné a navenek převážně uzavřené obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Dále jsou předmětem daně inženýrské stavby uvedené v příloze zákona o dani z nemovitých věcí.

Zdanitelnými jednotkami se rozumí jednotky vymezené podle občanského zákoníku, včetně podílu na společných částech nemovité věci, a to i v případě, že jsou evidovány v katastru nemovitostí. Součástí předmětu daně jsou také jednotky vzniklé podle dřívějšího zákona o vlastnictví bytů. Je důležité zmínit, že pokud je se zdanitelnou jednotkou spojen podíl na pozemku, tento pozemek není samostatně předmětem daně z pozemků.

Zákon také definuje specifické případy, kdy stavby a jednotky nejsou předmětem daně. To se týká například budov, v nichž jsou jednotky, které jsou samostatně předmětem daně. Osvobození od daně se vztahuje na širokou škálu nemovitostí, jako jsou stavby ve vlastnictví státu, stavby sloužící školám, muzeím, galeriím, knihovnám, zdravotnickým zařízením, zařízením sociálních služeb, církevním institucím a další objekty sloužící veřejně prospěšným účelům.

Specifickou kategorií jsou také stavby vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních objektů nebo čistíren odpadních vod, stejně jako stavby sloužící k ochraně před povodněmi, pro veřejnou dopravu či k zajištění hromadné osobní přepravy. Tyto stavby často podléhají zvláštnímu režimu zdanění nebo jsou od daně osvobozeny, pokud splňují zákonem stanovené podmínky.

Daň z nemovitých věcí je jako věčný stín, který následuje každého vlastníka nemovitosti, připomínající mu cenu za jeho místo na zemi

Radmila Procházková

Základ daně a sazby

Základ daně u nemovitých věcí se stanovuje různými způsoby v závislosti na typu nemovitosti. U pozemků je základem daně skutečná výměra pozemku v metrech čtverečních, přičemž u zemědělské půdy se tato výměra násobí průměrnou cenou půdy stanovenou vyhláškou. U staveb a jednotek je základem daně zastavěná plocha v metrech čtverečních, kdy u jednotek se tato plocha násobí koeficientem 1,22, pokud je součástí jednotky pozemek přesahující zastavěnou plochu nebo je-li s jednotkou užíván pozemek ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě.

Sazby daně jsou odstupňovány podle typu nemovitosti. U obytných domů činí základní sazba 2 Kč za každý metr čtverečný zastavěné plochy. Tato základní sazba se zvyšuje o 0,75 Kč za každé další nadzemní podlaží, pokud zastavěná plocha nadzemního podlaží přesahuje dvě třetiny zastavěné plochy. U staveb pro rodinnou rekreaci je základní sazba 6 Kč za metr čtverečný, u garáží postavených odděleně od obytných domů činí sazba 8 Kč za metr čtverečný.

Obce mají pravomoc upravovat výslednou daň pomocí místního koeficientu, který může být stanoven v rozmezí 1,1 až 5. Tento koeficient se týká všech nemovitostí na území obce kromě zemědělských pozemků. Zároveň se u obytných domů a bytů uplatňuje také polohový koeficient podle velikosti obce, který se pohybuje od 1 do 4,5, přičemž Praha má stanovený koeficient 4,5.

Pro podnikatelské objekty platí zvláštní sazby, které jsou výrazně vyšší než u obytných prostor. U staveb určených k podnikání v zemědělské prvovýrobě je základní sazba 2 Kč za metr čtverečný, u staveb pro průmysl, stavebnictví, dopravu a energetiku činí 10 Kč za metr čtverečný. Ostatní stavby pro podnikání jsou zatíženy sazbou 10 Kč za metr čtverečný.

Specifická situace nastává u zdanění bytových jednotek, kde se kromě základní sazby aplikuje také koeficient 1,22, který zohledňuje společné části domu. V případě, že je bytová jednotka využívána k podnikatelské činnosti, použije se příslušná vyšší sazba podle typu podnikání.

Důležitým aspektem je také možnost osvobození od daně, které se vztahuje například na novostavby po dobu 5 let od kolaudace, stavby ve vlastnictví státu, obce nebo kraje, stavby sloužící školám, muzeím, galeriím, knihovnám, zdravotnickým zařízením nebo sociálním službám. Toto osvobození však musí poplatník uplatnit v daňovém přiznání, jinak nárok na osvobození zaniká.

Výsledná daň se vypočítá vynásobením základu daně příslušnou sazbou, případně upravenou o příslušné koeficienty. Takto vypočtená daň je splatná ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31. května a do 30. listopadu běžného zdaňovacího období. Pokud roční daň nepřesáhne částku 5000 Kč, je splatná najednou, a to nejpozději do 31. května běžného zdaňovacího období.

Termíny podání daňového přiznání

Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí musí poplatník podat nejpozději do 31. ledna zdaňovacího období. Toto datum je klíčové pro všechny vlastníky nemovitostí, kteří jsou povinni přiznat daň. Je důležité poznamenat, že daňové přiznání se podává pouze v případě, že nastaly změny oproti předchozímu zdaňovacímu období, nebo pokud poplatník přiznává daň poprvé. Mezi relevantní změny patří například nabytí nové nemovitosti, prodej stávající nemovitosti, změna výměry pozemku nebo změna způsobu využití stavby.

Typ nemovitosti	Základní sazba daně	Místní koeficient (běžný)
Obytný dům	2 Kč/m²	1-5
Stavba pro rodinnou rekreaci	6 Kč/m²	1-5
Garáž	8 Kč/m²	1-5
Stavba pro podnikání - zemědělství	2 Kč/m²	1-5
Stavba pro podnikání - průmysl	10 Kč/m²	1-5

V případě, že poplatník nabyl nemovitost v průběhu roku, například koupí nebo dědictvím, je povinen podat daňové přiznání do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí. Tato lhůta je velmi důležitá a její nedodržení může vést k sankčním postihům ze strany finančního úřadu.

Pokud nedošlo k žádným změnám v okolnostech rozhodných pro vyměření daně, poplatník není povinen podávat daňové přiznání znovu. Finanční úřad v takovém případě vyměří daň ve stejné výši jako v předchozím zdaňovacím období. Je však odpovědností poplatníka sledovat všechny změny, které by mohly mít vliv na výši daně, včetně změn v místních koeficientech stanovených obcemi.

V situaci, kdy poplatník zjistí, že v již podaném daňovém přiznání uvedl nesprávné nebo neúplné údaje, má možnost podat dodatečné daňové přiznání. To musí učinit do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zjistil důvody pro podání dodatečného daňového přiznání. Toto se týká jak případů, kdy by byla daň vyšší, tak i situací, kdy by měla být daň nižší než původně přiznaná.

Pro vlastníky nemovitostí je také důležité vědět, že daň z nemovitých věcí je splatná ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31. května a do 30. listopadu běžného zdaňovacího období. Pokud roční daň nepřesáhne částku 5000 Kč, je splatná najednou, a to nejpozději do 31. května běžného zdaňovacího období. Zemědělci a chovatelé ryb mají možnost využít speciální termíny splatnosti, a to do 31. srpna a do 30. listopadu zdaňovacího období.

V případě spoluvlastnictví nemovitosti může podat daňové přiznání jeden ze spoluvlastníků za celou nemovitost. V takovém případě je však nutné, aby ostatní spoluvlastníci byli o tomto kroku informováni, protože jsou společně a nerozdílně povinni daň uhradit. Pokud jeden ze spoluvlastníků podá daňové přiznání v zastoupení ostatních, stává se jejich společným zástupcem pro daňové řízení.

Osvobození od daně z nemovitých věcí

Zákon o dani z nemovitých věcí stanovuje několik případů, kdy jsou nemovitosti od daně osvobozeny. Mezi nejvýznamnější případy osvobození patří především pozemky a stavby ve vlastnictví státu, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. Obdobně jsou osvobozeny také nemovitosti ve vlastnictví obcí, a to v případě, že se tyto nemovitosti nachází na jejich katastrálním území.

Významnou kategorií osvobozeného majetku jsou pozemky a stavby sloužící školám a školským zařízením, muzeím a galeriím, knihovnám, státním archivům, zdravotnickým zařízením, zařízením sociální péče a nadacím. Toto osvobození se vztahuje i na nemovitosti sloužící k vykonávání náboženských obřadů církví a náboženských společností státem uznaných, stejně jako na nemovitosti sloužící k výkonu duchovní správy těchto církví a náboženských společností.

Zvláštní pozornost je věnována osvobození nemovitostí ve vlastnictví veřejných vysokých škol, které jsou využívány pro vzdělávací, vědecké, výzkumné nebo umělecké činnosti. Podobně jsou na tom veřejné výzkumné instituce. Osvobozeny jsou také nemovitosti sloužící k provozu veřejné dopravy, včetně letišť, přístavů a železničních drah.

V oblasti životního prostředí zákon pamatuje na osvobození pozemků sloužících k ochraně přírody a krajiny, včetně národních parků a chráněných krajinných oblastí. Osvobozeny jsou také pozemky určené pro veřejná pohřebiště, významné krajinné prvky jako jsou remízky, větrolamy a meze sloužící k ochraně zemědělského půdního fondu.

Pro běžné občany může být zajímavé osvobození novostaveb obytných domů, a to po dobu 5 let od kolaudace. Toto osvobození musí poplatník uplatnit v daňovém přiznání. Podobně jsou osvobozeny stavby s provedeným zateplením, kde osvobození platí po dobu 5 let od roku následujícího po provedení zateplení.

Důležitou kategorií jsou také nemovitosti zasažené živelní pohromou, kde může být poskytnuto osvobození až na dobu 5 let. Toto osvobození má pomoci vlastníkům nemovitostí překonat následky přírodních katastrof. Podmínkou je podání žádosti poplatníkem a doložení rozsahu poškození.

Pro zemědělce je podstatné osvobození pozemků tvořících jeden funkční celek se stavbami sloužícími k úpravě odpadů, čištění odpadních vod, nebo k třídění a sběru komunálního odpadu. Rovněž jsou osvobozeny pozemky určené k rekultivaci, a to až do jejich navrácení k zemědělské, lesnické nebo vodohospodářské činnosti.

Specifickou kategorií jsou nemovitosti ve vlastnictví diplomatických misí a konzulárních úřadů zahraničních států, pokud je zaručena vzájemnost. Toto osvobození vychází z mezinárodních smluv a zvyklostí diplomatického práva. Obdobně jsou osvobozeny nemovitosti ve vlastnictví mezinárodních organizací uvedených ve vyhlášce Ministerstva financí.

Způsoby platby daně

Daň z nemovitých věcí lze uhradit několika různými způsoby, přičemž každý poplatník si může vybrat ten, který mu nejvíce vyhovuje. Nejčastějším způsobem je bezhotovostní převod z bankovního účtu, kdy poplatník zadá platbu ve prospěch příslušného finančního úřadu. Při této platbě je nezbytné správně uvést variabilní symbol, kterým je zpravidla rodné číslo fyzické osoby nebo identifikační číslo právnické osoby.

Další možností je platba prostřednictvím poštovní poukázky, kterou finanční úřad zasílá společně s informací o výši daně. Tuto složenku obdrží poplatníci automaticky, pokud jejich roční daňová povinnost přesáhne částku 5 000 Kč. V případě nižší částky je třeba si složenku vyžádat nebo zvolit jiný způsob platby.

Pro poplatníky s vyšší daňovou povinností je k dispozici možnost platby ve splátkách. Pokud celková výše daně přesáhne 5 000 Kč, lze ji uhradit ve dvou stejných splátkách. První splátka je splatná nejpozději do 31. května běžného zdaňovacího období, druhá splátka pak do 30. listopadu téhož roku. U zemědělských podnikatelů a chovatelů ryb jsou tyto termíny posunuty na 31. srpna a 30. listopadu.

V současné době nabývá na popularitě také možnost platby prostřednictvím SIPO (Soustředěné inkaso plateb obyvatelstva). Tento způsob je velmi pohodlný, protože poplatník nemusí každý rok myslet na včasnou úhradu. Pro aktivaci této služby je nutné podat žádost na finančním úřadě a uvést své spojovací číslo SIPO. Platba je pak automaticky strhávána z účtu ve stanovených termínech.

Pro menší částky lze využít i platbu v hotovosti přímo na pokladně finančního úřadu. Tento způsob je však méně obvyklý a některé finanční úřady mají omezenou otevírací dobu pokladny. Při platbě je vždy nutné prokázat svou totožnost a uvést, za jakou nemovitost je daň hrazena.

V případě, že poplatník vlastní nemovitosti ve více katastrálních územích spadajících pod různé finanční úřady, musí platbu rozdělit a zaslat příslušné částky na účty jednotlivých finančních úřadů. To platí i v případě, že celková výše daně nepřesahuje 5 000 Kč.

Moderní doba přináší i možnost využití internetového bankovnictví a mobilních aplikací, které značně zjednodušují proces platby. Některé banky dokonce nabízejí speciální funkce pro pravidelné platby daní, včetně automatického vyplnění všech potřebných údajů. Je však vždy důležité zkontrolovat správnost zadaných údajů, zejména číslo účtu finančního úřadu a variabilní symbol.

V případě opožděné platby může finanční úřad vyměřit penále a úrok z prodlení. Proto je důležité sledovat termíny splatnosti a zajistit včasnou úhradu daně. Při platbě je také třeba počítat s několikadenní lhůtou pro zpracování platby, zejména při převodu mezi různými bankami.

Sankce při nezaplacení daně

Nezaplacení daně z nemovitých věcí v řádném termínu může mít pro poplatníka závažné finanční důsledky. Finanční úřad má ze zákona pravomoc vyměřit sankce a penále, které mohou výrazně navýšit původní daňovou povinnost. V případě, že poplatník neuhradí daň z nemovitých věcí do stanoveného termínu, začne mu automaticky nabíhat úrok z prodlení. Tento úrok se počítá jako roční procentní sazba repo sazby České národní banky zvýšené o 8 procentních bodů, přičemž výše úroku se počítá za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně.

Vedle úroku z prodlení může správce daně přistoupit k vyměření pokuty za opožděné tvrzení daně, pokud poplatník nepodal daňové přiznání včas. Tato pokuta činí 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, maximálně však do výše 5 % stanovené daně. Minimální pokuta činí 500 Kč a maximální může dosáhnout až 300 000 Kč. V případě, že daňový subjekt nereaguje ani na výzvy finančního úřadu, může být sankce ještě přísnější.

Správce daně má také možnost přistoupit k daňové exekuci, což představuje krajní řešení při dlouhodobém neplnění daňové povinnosti. V takovém případě může finanční úřad přistoupit k několika způsobům vymáhání, včetně srážek ze mzdy, přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, nebo dokonce prodeje movitých věcí či nemovitostí. Náklady na exekuční řízení pak jdou plně k tíži dlužníka, což ještě více zvyšuje celkovou částku k úhradě.

Je důležité si uvědomit, že daňový nedoplatek se také automaticky stává předmětem evidence dlužníků, což může mít negativní dopad na bonitu poplatníka při žádosti o úvěr nebo při obchodních vztazích. Finanční úřad může také rozhodnout o zajištění daně převodem peněžních prostředků z účtu poskytovatele platebních služeb nebo zřízením zástavního práva k nemovitosti.

V případě, že poplatník zjistí, že nebude schopen uhradit daň z nemovitých věcí včas, má možnost požádat správce daně o posečkání daně nebo rozložení její úhrady na splátky. Tato žádost musí být podána před uplynutím lhůty splatnosti a musí být řádně odůvodněna. Při schválení žádosti o posečkání se úrok z prodlení snižuje na polovinu, což může významně ulehčit finanční situaci poplatníka. Je však třeba počítat s tím, že i v případě schválení splátkového kalendáře nebo posečkání daně vzniká povinnost hradit úrok z posečkané částky.

Správce daně může také v odůvodněných případech přistoupit k prominutí příslušenství daně, tedy úroků z prodlení, pokut a nákladů řízení, zejména pokud k prodlení došlo z důvodů hodných zvláštního zřetele. Takové prominutí však není nárokové a závisí na individuálním posouzení každého případu.

Změny v dani z nemovitých věcí

Od ledna 2024 dochází k významným změnám v oblasti daně z nemovitých věcí, které se dotknou prakticky všech vlastníků nemovitostí v České republice. Základní sazba daně se zvyšuje na dvojnásobek, což představuje nejvýraznější navýšení za poslední desetiletí. Tato úprava reaguje na dlouhodobý vývoj ekonomiky a potřebu modernizace daňového systému.

Vlastníci nemovitostí musí počítat s tím, že se zvýšení projeví již v daňovém přiznání za rok 2024, které se podává do 31. ledna 2024. Pokud již nemovitost vlastnili a podávali daňové přiznání v minulosti, není nutné podávat nové daňové přiznání. Finanční úřad provede přepočet daně automaticky a zašle jim novou výši daňové povinnosti.

Změna se týká všech druhů nemovitostí - od bytů a rodinných domů přes garáže až po komerční objekty. U obytných prostor se například základní sazba zvyšuje z 2 Kč na 4 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy. Obce navíc získávají větší pravomoc v oblasti místního koeficientu, který mohou nově stanovit v rozmezí 1,1 až 5, namísto dosavadních pevně daných hodnot.

Důležitou novinkou je také úprava osvobození od daně. Nově se ruší některá osvobození, například u novostaveb, která dosud platila po dobu 5 let od kolaudace. Naopak zůstává zachováno osvobození u nemovitostí sloužících k sociálním účelům nebo veřejně prospěšným aktivitám.

Systém výpočtu daně zůstává v principu stejný, ale mění se některé dílčí parametry. Základem daně je nadále výměra nemovitosti v metrech čtverečních, která se násobí základní sazbou daně a příslušnými koeficienty. Mezi tyto koeficienty patří například koeficient podle velikosti obce, místní koeficient stanovený obcí, nebo koeficient pro podnikatelské nemovitosti.

Pro běžnou rodinu vlastnící byt o výměře 80 metrů čtverečních v krajském městě to může znamenat navýšení roční daně o několik set korun. U větších nemovitostí nebo komerčních objektů může být navýšení v řádu tisíců korun ročně. Výnos z daně z nemovitých věcí je příjmem obce, na jejímž území se nemovitost nachází, což umožňuje lepší financování místní infrastruktury a služeb.

Změny v dani z nemovitých věcí přinášejí také určité administrativní zjednodušení. Nově lze například využít online služby finanční správy pro správu daně, včetně možnosti elektronického podání daňového přiznání. Finanční správa také připravila podrobné informační materiály a kalkulačky, které pomohou vlastníkům nemovitostí s výpočtem nové výše daně.

Místní koeficienty a jejich vliv

Místní koeficienty představují významný nástroj, kterým obce mohou ovlivňovat výši daně z nemovitých věcí na svém území. Prostřednictvím obecně závazné vyhlášky může zastupitelstvo obce stanovit místní koeficient ve výši 1,1 až 5, kterým se následně násobí daňová povinnost poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek.

Zavedení místního koeficientu má přímý dopad na rozpočty obcí, neboť výnos daně z nemovitých věcí je jejich výhradním příjmem. V současné době stále více obcí přistupuje k úpravě místních koeficientů jako k možnosti navýšení svých příjmů. Tento trend je patrný zejména v posledních letech, kdy obce čelí rostoucím nákladům na zajištění veřejných služeb a údržbu infrastruktury.

Při stanovení místního koeficientu musí obce pečlivě zvažovat několik aspektů. Především jde o sociální únosnost zvýšení daňové zátěže pro místní obyvatele, zejména pro seniory a nízkopříjmové skupiny. Zároveň je třeba brát v úvahu konkurenceschopnost obce z hlediska přilákání nových obyvatel a podnikatelů. Příliš vysoký místní koeficient může odradit potenciální investory nebo způsobit odliv stávajících rezidentů do okolních obcí s příznivější daňovou politikou.

Zajímavým aspektem je také možnost diferencovaného přístupu, kdy obce mohou stanovit různé místní koeficienty pro různé části svého území. Toto řešení umožňuje zohlednit rozdílnou atraktivitu a vybavenost jednotlivých lokalit. Například centrum města s kompletní infrastrukturou a službami může mít stanovený vyšší koeficient než okrajové části s omezenou občanskou vybaveností.

Místní koeficient se vztahuje na většinu předmětů daně z nemovitých věcí, výjimku tvoří pouze orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty. Toto osvobození má své opodstatnění v podpoře zemědělské činnosti a údržby krajiny. Obce tak mohou prostřednictvím místních koeficientů nepřímo ovlivňovat také využití území a podporovat žádoucí formy jeho rozvoje.

Důležitým faktorem při rozhodování o výši místního koeficientu je také časový aspekt. Změny místního koeficientu lze provádět pouze s účinností od 1. ledna následujícího zdaňovacího období, přičemž příslušná obecně závazná vyhláška musí nabýt účinnosti nejpozději do 1. října předchozího roku. Tento časový harmonogram dává poplatníkům prostor přizpůsobit se novým podmínkám a zároveň umožňuje obcím předvídat příjmy pro následující rozpočtové období.

V praxi se ukazuje, že obce s vyšším místním koeficientem často investují dodatečné příjmy do zkvalitnění veřejných služeb a rozvoje infrastruktury, což může v dlouhodobém horizontu vést k růstu hodnoty nemovitostí na jejich území. Tento pozitivní efekt pak částečně kompenzuje zvýšenou daňovou zátěž pro vlastníky nemovitostí.